Neplánovaný výlet

Ahojky,
    sedím na zemi ve svém pokoji a snažím se učit. Právě si dávám pauzu na blog. Včera jsem měla fakt zajímavý den. Nevím, jestli se mi podaří zachytit všechno, ale pokusím se.
    Ráno mě čekalo brzké vstávání kvůli zkoušce, ještěže jsem vyjela trochu dřív, už jsem tam byla nejméně třikrát, přesto tu budovu, kde se píšou testy, nemůžu pokaždé najít. Nepovím vám, jaký pocit z toho mám, protože sama nevím. Prostě se nechám překvapit. Samotný text pojednával o dětech a o výukovém programu nějaké školky. Třetí věta byla smrtelná. Měla jsem přeložit něco v tom smyslu, že jedno dítě píchalo do hlíny brčkem, druhé nějakou špejlí a třetí si ji strkalo do pusy. Slovíčka jako brčko i hlína mi zamotala hlavu. Obě jsem je musela nakonec opsat jinými slovy. Hlína mě zarazila proto, že jsem netušila, jakou hlínu mají na mysli.. keramickou..? Hlínu ze zahrádky? Jednu chvíli jsem se musela v duchu smát, ten, kdo to bude po mě opravovat, ten si teda počte..
      Ze zkoušky jsem jela zpátky domů, uvařila si oběd a dodělala tabulku na literaturu. Taky čtu od Mirjam Pressler Wenn das Glück kommt, muss man ihm einen Stuhl hinstellen. Hlavní postavou je jedna taková mudrlantka z dětského domova. Michael dokončoval svou seminárku o ruském imperialismu v baltských státech. Přečetla jsem si ji, uvědomila jsem si, že jsme se o historii baltských států ve škole skoro vůbec neučili, dozvěděla jsem se spoustu nových informací..blbé je, že jim dávají učitelé časový limit, konec musel dost zkrátit, což byla škoda.
      V sedm se konal koncert ve Stadskyrka, vyrazila jsem ve třičtvrtě nakole a ještě jsme museli docela dlouho čekat, než to začne. Na jarní koncert Nationskören se přišlo podívat docela dost lidí. Už v úterý v tom kostele zpívali, ale to jsem se musela učit. Překvapilo mě, že jsem ve sboru zahlídla i Kubu. Myslela jsem, že Kuba zpívá v jiném. Ale asi tady těch sborů nakonec moc není. Zpívali anglicky a švédsky, sóla i ve více lidech. Nemůžu říct, že bych si oblíbila nějakou konkrétní písničku, celé to bylo pěkné. Vzpomněla jsem si na náš sbor v Brně a slíbila si, že se do něj opět na podzim přihlásím. Chvilku měl řeč farář, kterého jsem už znala z Velikonoc, četl nějaký úryvek z Bible. Společně jsme si zazpívali. Ke konci předvedlo asi šest lidí jednu skladbu ve formě dialogu. Občas vydávali různé zvuky, domýšlela jsem si, co by asi tak mohlo být tématem rozhovoru.
      Pak jsem šla a swing. Naposledy do Ordenshuset. Třináctého června se už bude konat venku v Gammlia. Překvapilo mě, že v sále tančilo asi tak deset mužů a jen tři ženy. Bylo vidět, jak jsou rádi, že jsem přišla posílit followry. Učili jsme se shim sham. To není nikdy na škodu, zjistila jsem, že si ho pořád ne a ne zapamatovat. Když ho tančíme na pomalou hudbu, ta to zvládám, ale na tančírnách hrajou většinou rychlé shim-shamy. To se pak musím dívat na někoho zkušeného, abych se nespletla. Kroky se musí zmenšit a i přes to to ne vždycky stíhám. Zatancovala jsem si opravdu vydatně, chvíli jsem nestačila ani vydechnout. Pak přišel Erik a dali jsme si společně fíku. Tentokrát jsem ochutnala čokoládový a banánový koláč. Mňam. Ten banánový byl báječný. Dali jsme se do řeči, ale ne moc dlouho, vedle mě seděl taky ten Francouz, bylo vidět, že by chtěl tancovat, ale všichni followři už byli zabraní. A tak jsem ho zas vyzvala. Vím, jaké to je, když je někoho přebytek..
      V našem povídání jsme se dostali s Erikem až k foxtrotu, říkal mi, že musí jít, protože ve vesnici jménem Gräsmyr se koná první letní tančírna. Tančí se tam foxtrot a buggy. Zeptal se mě, jestli bych s ním nechtěla jet. Rozhodovala jsem se asi jen vteřinu, řekla jsem, že moc ráda. Na swingu bylo tento večer málo lidí, protože všichni šli na bränbollový zápas. Bränboll je prý jedna z největších akcí v roce, ale není moc o co stát, lidi se tam hodně opíjej a často tam zasahuje policie. Francouz jel s náma a Erik ho vysadil v Ålidhemu, kde bydlí. Myslím, že už ho asi neuvidím, ani jsme se moc nerozloučili. Třeba na něj náhodou narazím v Brně..
       Erik se mě zeptal, jestli se nechci stavit doma pro kabát, dobrý nápad, v noci je tu ještě dost zima. Netušila jsem, jak je ta vesnice daleko, původně jsem si myslela, že je to někde na okraji Umea, ale ve skutečnosti jsme jeli asi 24 kilometrů za Umea.  Erik mi ukazoval, kam až sahalo moře před několika tisíci lety... to Umea ještě byla na houbách. Pak jsme zahlédli sovu, pak povídal o chráněné zóně, odkud se bere pitná voda. Jeli jsme lesem, občas nějaká ta chaloupka. Překvapilo mě, že se najednou před námi objevil palouk a na něm spooooousta aut. Jedna velká budova s  tanečním parketem, pak další dvě, kde byl sál na fíkaření a záchody. Kolem jsem zahlídla ještě docela velké zbytky sněhu. Zděsila jsem se, kolik je na tu zábavu vstupný, ale Erik to za mě zaplatil. Dostali jsme na ruku neviditelná razítka a vstupenku hodili do dřevné truhly. Slíbila jsem mu, že ho pozvu aspoň na fíku.
        Zatancovali jsme si na jednu písničku a muzikanti si zrovna dali půlhodinovou fíku. Nedalo se nic dělat, obchod s fíkou byl v obležení lidí, a tak jsme se s Erikem posadili vedle třech lidí, dva z nich jsme znali se swingu. S tím třetím jsme se bavili nejvíc, pochopila jsem, že je snad z Dánska. Ale nevím to jistě. Mluvili jsme anglicko-švédsky. Nevím proč, ale když mě Erik představil, začal mluvit anglicky. Přitom se předtím celou dobu s těmi dvěma švédsky. Hned jsem řekla, že můžeme zůstat u švédštiny. Nu bylo to fakt zvláštní, konverzace se pořád tahla ve švédsko-anglické verzi. V místnosti povídalo tolik lidí, že bylo docela těžké rozumět tomu, kdo seděl naproti vám. Ten kluk se jmenoval Filip, jeden z jeho rodičů je Švéd, ale švédsky se začal učit až ve dvaceti. Brzy pojede domů. Ptal se mě, co tu ve Švédsku studuji a jak dlouho tu jsem.. Kapela načerpala síly a my jsme mohli zase na parket. Erik měl pravdu, bylo nás tam tak kolem 500- 600 lidí. Parket byl plný, zadní část již nezasklená, vepředu velké pódium, kde hrála kapela. Připadalo mi to něco jako pop.. ale v určování hudby se nevyznám, tak se možná mýlím. Tanec je to hodně kontaktní, něco mezi swingem a ploužákem. V životě jsem snad něco takového netancovala, ale bylo vidět, že spousta lidí v sálu jsou v něm už hodně zběhlí. Zezačátku jsem tancovala s Erikem, který mě to učil, pak jsem to zkusila s dalšími. Určitě bylo poznat, že jsem začátečník, ale na tu hudbu se dalo tancovat spousta věcí. Mně se třeba líbí otočky. Občas jsme se pohybovali z přední části parketu do zadní, kde jsme měli pěkný výhled na les a na oblohu. Tma pořád nikde. Obloha měla světle modrou barvu. Sluníčko sice spalo, mesíc slabě zářil, ale hvězdy..? Ty tu prý v létě vidět nejsou. Tancovala jsem s různě starými lidmi. U jednoho Švéda mě čekalo velké překvapení. Když jsem mu prozradila, že jsem z Čech, pověděl mi, že umí trochu česky. Hned jsem mu řekla, aby mi něco v češtině pověděl. "Nevím, co mám říct. Moje máma je z Čech." Žasla jsem. Přešli jsme do češtiny. Mluvila jsem pomalu, aby mi rozuměl. Mamku má prý v Chomutově a jezdí za ní tak jednou za rok. Po tanci mi řekl "děkuji". Bylo to tak milé :) Za chvíli mě vyhledala jedna žena, prý slyšela, že jsme z Česka..mluvila plynule česky. Ten Švéd, se kterým jsem tancovala, je její brácha. Ona mluví se setrou česky, ale s bráchou švédsky. Žijí v Umea.. snad v Bagbölle. vyměnili jsme si kontakty, oni už odcházeli, ale prý mě rádi někdy uvidí. Mysleli si, že chodím an tancování nějak pravidelně, když jsem řekla, že za tři neděle odjíždím a že jsem tu jen náhodně s kamarádem, byla překvapená. Oni jezdí na tancování v létě pravidelně. Rozloučili jsme se, třeba se někdy potkáme..v Čechách, nebo ve Švédsku..kdo ví. Zas a znova se mi potvrdilo, že Češi jsou prostě všude!
                 Ke konci jsem tancovala hlavně s Filipem, má zvláštní styl, takový samá ruka.. samá noha. Docela často dělá otočky, poslední písně jsme si náramně užili, v jednu kapela skončila s hraním a už se nenechala přemluvit k dalším přídavkům. Popřáli jsme si s Filipem hodně štěstí v životě, z věšáku jsem si vzala kabát a tašku a s Erikem vyrazila autem do Umea. Po tmě ani památky, naopak jsme na jedné straně oblohy spatřili rudou záži. Mraky.. snad červánky.. a dole se někde probouzelo sluníčko k životu. Erik podle rádia zjistil, že před patnácti minutami začalo svítat. Bylo před druhou hodinou ranní. Na noc jako v pytli si budu muset počkat do Česka. Povídali jsme si o tom, co podnikneme zítra.. vlastně už dneska. Ten večer jsem si švédštinu potrénovala znamenitě. Pravda, ne všemu jsem rozuměla, občas mi trvalo vyjádřit se srozumitelně, ale zvládla jsem to. Moc si vážím toho, že se mnou mluví Erik švédsky. Možná si rodičové říkáte, že to byl trochu risk, Erika znám od první swingové tančírny, ale přesto.. Vyplatilo se. Dneska odpoledne mě čekalo ještě jedno velké překvapení. U zdi našeho domu jsem objevila své kolo. Erik mi ho přivezl z centra, kde stálo u Ordenshuset, abych se pro něj nemusela dneska vracet pěšky.

Fotku žádnou nemám, seběhlo se to tak rychle všechno. Tahle fotka byla pořízená 13. května kolem půl jedné v noci. Teď je tu snad ještě světleji.